Můj víkend v Montpellier byl velmi objevný. Nejprve jsem si byl v sobotu ráno vyřídit šalinkartu. Ačkoli jsem předpokládal dlouhé fronty, bylo tam překvapivě málo lidí a já se dostal na řadu za chvilku. Můj předpoklad, že bude potřeba potvrzení o bydlení, byl mylný, je potřeba pouze ID, jedna pasová fotografie (kterou si jen oskenují a vrátí vám ji) a francouzská adresa. V pobočce TAMu (dopravce zařizující MHD zde) si pak vezmete příslušnou brožuru (Forfaits Jeunes), v níž vyplníte pouze jméno, adresu a kontakt, a pakliže platíte hotově, nestojí už nic v cestě vašemu nezřízenému ježdění po Montpellier (při vstupu do autobusu pak jen přiložíte tramvajenku k značkovači a počkáte, až se rozsvítí zelené světlo).
Co jsem rozhodně podcenil při cestě do Montpellier bylo jídlo. Vzal jsem si na cestu pouze pár housek se sýrem a salámem, a jelikož jsem byl první dva dny dost rozlítaný a nenašel si chvilku na nákupy (ani moc nebylo kde), tak jsem snědl za celé dva dny asi 4 tyto housky (a co hůř, přestože je tu slušné vedro, ani jsem toho moc nevypil :-/. V sobotu už mi tělo dávalo najevo, že bych se měl pořádně najíst a napít, a tak jsem vyrazil do velkého francouzského obchoďáku (jedna zastávka busem nebo asi 7 minut pěšky od bytu). Už jak jsem vkročil, uchvátilo mě zdejší ovoce a zelenina. Všechno bylo velmi krásné a čerstvé, dokonce na některé pouštěli z trubek proudy studeného vzduchu. Problémem se ukázala koupě žlutého melounu. Kolem košíku s nimy bylo spoustu francouzů a jeden meloun po druhém očuchávali. Abych nevypadal moc jako turista, čichnul jsem si taky, ale copak já vím, jak má vonět žlutý meloun..? Nakonec jsem vybral jeden co voněl trochu sladce, tak snad jsem se tam moc neztrapnil. Co mi vyrazilo dech bylo, když jsem šel kolem mrazících boxů a jeden byl plný šneků (samozřejmě vím, že se to tu jí, ale vidět v mrazáku něco, co házíte přes plot sousedům, je opravdu dechberoucí). Nebudu to natahovat, strávil jsem tam asi tři hodiny (protože jsem byl tak hladový, raději jsem dvakrát kontroloval, co hodím do košíku, bo určitě znáte, jak to je s chutěma hladového člověka v obchoďáku plném jídla 
a odcházel na byt se zásobami jídla na pár dní. Pokud vás zajímá, jak je to tu s cenama, tak bych řekl, že jídlo povětšinou stojí v přepočtu stejně jako u nás, je tu akorát dražší ovoce a zelenina a podstatně levnější víno.
V neděli jsem byl rozhodnutý, že vyrazím konečně omrknout pláž. Zároveň jsem se domlouval s Erikem (jediný člověk z ekonomky (a vlastně i z ČR), o kterém vím, že tu taky bude studovat), že bychom se někde potkali. Erik se rozhodl vyrazit se mnou na pláž, ale bohužel mi to dal vědět na český telefon, který jsem měl na bytě, takže jsme se potkali až potom, co jsem se vrátil z pláže. Ta mě příjemně překvapila čistou vodou, jemným pískem a hlavně docela malým množstvím lidí, takže jsem si trochu zaplaval, trochu poležel na písku a jel zpět do centra. Jinak na pláž jezdí jeden autobus MHD (28), od jehož poslední zastávky je to asi 10-15 minut chůze k moři. Poté, co jsem se vrátil na byt a zjistil, kde je Erik (byl na v McDonaldu, jelikož je tam wifi zdarma), vyrazil jsem za ním. Když jsme se konečně potkali a trochu pokecali, řekl mi, že na facebooku se bavil se (budoucím) spolužákem z Anglie, o nějakém setkání dnes večer. Trochu jsme se najedli u něj doma a vyrazili je najít. Bylo to docela strastiplné, ale s pomocí vrátného z le Clemenceau (kde je ten kluk ubytovaný) jsme vypátrali, že hraje biliard v blízké hospodě. Když jsme tam došli, zjistili jsme, že tam je asi 8 našich spolužáků (britové, švédové, venezuelanka a kanaďan), se kterými jsme poté strávili pár hodin. Konečně jsem tak aspoň poznal pár lidí, se kterýma budu půl roku chodit do školy.
Dnes jsem si chtěl konečně vyřídit bankovní účet (nejlepší nabídku jsem shledal u LCL), ale na pobočce jsem objevil, že v pondělí je zavřeno. Ve městě jsem se ale potkal s Erikem a pár spolužáky (šli si vyřídit šalinkartu) a domluvili jsme se na krátké návštěvě pláže dnes odpoledne (a pár nás tam opravdu i bylo). Údajně je plán jít tam zítra hromadně na delší dobu, tak se uvidí, jak rychle a jestli se mi podaří vyřídit ten účet, a pak se k nim zřejmě přidám.
Musím říct, že po nějakých pěti dnech v Montpellier už se cítím docela pevný v kramflecích, a dokonce i chytám některé místní móresy, jako třeba chození na červenou. Abyste rozuměli, v Montpellier jsou sice semafory pro chodce, ale nikdo se jimi neřídí. Jediný rozdíl když má chodec zelenou nebo červenou je, že při červené při přecházení zvedne ruku, aby zastavil projíždějící auta (jediní, kdo opravdu čekají na zelenou, jsou lidé, kteří jsou tu teprv prví nebo druhý den).
Zde je odkaz na MHD:
http://www.montpellier-agglo.com/tam/index2.php
